V nejhlubší tmě

Zatemnila okna
a noc vešla dovnitř.

Nevidím nic.

Ještě spím,
ponořený do snu,
který nechci opustit.

Pak cítím její hlavu
na své hrudi,
její paži kolem těla,
jednu nohu přes mou.

To znám.

To je naše noc,
náš klidný břeh
po celém dni.

Položím jí ruku do vlasů
a pohladím ji.

Neotvírám oči.

Proč také?

Tma je hluboká
a sen ještě hlubší.

Jenže pak
se něco změní.

Lehký dotek
na mé hrudi.

Jemný, trpělivý,
téměř nevinný.

A její chodidlo
putuje po mých nohách
s vědomím,
které bych nejraději neznal.

Znám ho.

A miluji ho.

Chci spát.

Opravdu chci.

Jenže její tělo
už dávno nespí.

Přitiskne se ke mně
a znovu,
v pravidelném rytmu,
mi připomene,
že noc není vždycky
časem pro sny.

Její dech.

Její teplo.

Její vůně.

A potom polibek
na druhé straně mé hrudi.

Jeden.

Druhý.

A sotva znatelný dotek jazyka.

Rozum šeptá:

spi.

Tělo odpovídá:

už ne.

Cítím,
jak se probouzím
po kouscích.

Nejdřív hrudník,
potom dech,
potom každý nerv,
který ještě před chvílí
patřil spánku.

Znovu jí sáhnu do vlasů.

Snad ji tím uklidním.

Snad uklidním sebe.

Marně.

Její ruka sestupuje níž
a noc se mění v řeku,
která si hledá vlastní koryto.

Snažím se ještě držet snu.

Ale sen odplouvá.

A ona zůstává.

Pak náhle
celá noc změní rytmus.

Usedne na mě
a sevře mě nohama.

Jako příliv,
který se rozhodl
neustoupit.

Otevřu oči.

Nic.

Jen černá.

Zatemnila okna
tak dokonale,
že i noc před nimi
musí být světlejší.

A tak poslouchám.

Její dech.

Svůj dech.

Šelest vlasů.

Tiché zavrzání lůžka.

Vůni její kůže.

Teplo.

A to,
co už nejde nazvat spánkem.

Jednu dlaň mi položí
na hruď.

Pevně.

Druhou na rty.

Ticho.

Tak tedy dobře.

Nebudu mluvit.

Jenže pod její dlaní
už dávno nejsem tím,
kdo chtěl spát.

Její pohyb má rytmus.

Nejdřív pomalý.

Pak hlubší.

A její vlasy
se při každém pohybu
rozlétnou nocí.

Černé řasy bouře.

Švih větru.

Rytmus sílí.

Lůžko odpovídá.

Země se chvěje.

Nebo se chvěji já.

Už nevím.

Její prsa kreslí ve tmě
neviditelné kruhy
a její stehna
svírají svět,
který se mi právě zmenšil
na jediný bod.

Na ni.

Na její dech.

Na její vůni.

Na její sílu.

A přesto mi hlavou
probleskují cizí tváře.

Filmové ženy.

Černé.

Bílé.

Zrzavé.

Hříšné obrazy,
kterými si muž někdy
zdobí vlastní představivost.

Jaký jsem to proutník
ve své hlavě.

Jaká zhýralost
umí projít myslí
bez jediného zaklepání.

Jenže všechny ty cesty
se nakonec vracejí sem.

K ní.

Protože žádný sen
nemá její dech.

Žádné tělo
nezná mou kůži
tak jako ona.

A žádná představa
nemá její ruce.

Tak přestávám vzdorovat.

Začínám ji hladit.

Začínám odpovídat.

Bouře zesílí.

Vítr už neprosí stromy.

Láme je.

Lůžko sténá
pod naším tělem.

Asi koupíme nové.

A já už nevím,
kdo začal.

Kdo útočí.

Kdo se brání.

Jsem v tom s ní.

Společný proud.

Dvě řeky
v jediném korytě.

Dech se krátí.

Ticho praská.

A potom přijde chvíle,
kdy už tělo nezná
žádný rozum.

Jen bouři.

Jen tlak.

Jen poslední vzdor
před pádem.

A pak—

nic.

Jen ticho
po orkánu.

Ležím.

Dýchám.

Ona také.

Její vlasy
mi zakryly tvář.

Nevidím stále nic.

Ale tentokrát
mi to vůbec nevadí.

Přitisknu ji k sobě.

A nadechnu se.

Voní po noci.

Po bouři.

Po ní.

A někde hluboko
ve mně ještě doznívá sen,
který jsem dnes v noci
musel ztratit.

Možná jsem ho ale neztratil.