Proč neřekneš mi že už nebudeš pít ? Proč s falešným úsměvem, říkáš že musíš už jít ? Proč skelný máš oči, jed ničí ti játra a proč tvoje tělo, jak zevnitř tak z venku chátrá ? Jak dloho myslíš že to tak dál půjde ? Jak dlouho myslíš že tu ještě budeš ?...
V očích skleněná mlha, na oknech mříže, vědomě každý sám sobě, stlouká na hrob si kříže. Jedna tvář jako druhá, staví nás podle vzorce, třídu po třídě trhá, v našich tvářích proporce. Není to naše chyba, dřív byli jsme volní, než naše těla ...