A stromy mlčí

Zase krok můj pomalý bloudí lesa šerem
a často zdá se mi, že harfu slyším libě hrát.
Její tóny rozléhají se ztichlým lesem,
poslední paprsky slunce na západě vidím plát.

Za chvilku na nebe vyhoupnou se hvězdičky,
každý večer problikávají ztemnělým nebem,
září na Zem jak rozsvícené malé lampičky,
noc co noc putují si ale stejným směrem.

Večerní klekání kdesi v dálce se ozývá,
poslední záblesk červánků za obzor padá,
milence k schůzkám večerním vyzývá,
do korun borovic se šero tiše vkrádá.

Jak šťastna jsem, když kolem vše utichá,
zdá se, že je přímo nebe na Zemi.
Jen píseň lesa ozve se nesměle do ticha,
už jít bych měla, ale ani trochu nechce se mi.

Pomalu se toulám tou cestičkou pro mne známou,
provázejí mne na ní jen strašidelné stíny.
I ty stromy tak nějak se mnou pomalu stárnou,
jen ony snad se nedopustí nikdy žádné viny.

Chci s nimi si povídat, ale stále jenom mlčí,
jen na souhlas kývnou občas korunou,
ozve se poslední sojky volání a potůček zurčí,
stromy jsou němé, ale láskou svou mne zahrnou.

Svou dřevitou vůní hladí mně po duši,
slyším jejich dech a tlukot srdce.
Co ale trápí člověka, to vůbec netuší,
chci ale stále v nich mít svého rádce.

Musím se konečně rozloučit, rychle se stmívá,
mám ještě cestu dlouhou před sebou,
najednou tma se stromy v jedno splývá,
já vydávám se prosit o dpuštění za tebou.

Věřím, že i ty zahrneš mně velikou láskou,
nebudeš pátrat po příčinách mé zrady,
láska je dost často tenoulinkou páskou,
jak zacházet s věrností, budu už si vědět rady.