Čas nás mění.

Další večer
toho prázdna,
vidím tě před sebou,
jsi jak živá, zas tak krásná.

Já začínám mít strach
že každý týden budu se bát,
proč už nebudeš,
se mi ve snech zdát.

Začínám mít pocit
jak kdyby něco zmizelo,
na vždy, někde schovaný
nevím, kde to skončilo.

Jak začátek něčeho nového
tak já myslím a beru..
vše jen z toho dobrého.

Jak ve hvězdách
je napsáno,
co všechno u nás,
na Zemi,se stalo.

Věřím že jsme tam i my,
Můj pohled na Tebe,
šum řeky a spoustu tmy.

Mě tak bodne
když vzpomínám
na to poprvé.
Vše v hlavě přepínám.

Ty,svíčka,tvůj prst
bála si se dát do plamenu.
Pak já ti ukázal,
i dokážu……….

Že nemáš,
čeho se bát,
že důvod máš
dál se usmívat.



Plamínek nepálí
když umíš s ním vyjít,
Já ti říkal…
„je to lehký,jen na to přijít“.

Teď jsem jak stín.
Jak potulný dým,
co vzhůru stoupá,
když vánek zafouká.

Neslyšně si připadám
jak kdybych sem nepatřil,
vůbec neměl tu být,
jak kdybych se vypařil.

Tak sem si zvykl
jezdit tam,
každý týden,
nebýt sám.

Úplně mě to změnilo
vše se zkrátilo.
Skoro v nic
nic, víc.

Slyším svou ozvěnu
v dáli.
Tu,co neslyšíš.
Jen ptáci se báli.

Chtěl bych
aby sis pamatovala
aspoň něco,
někde v sobě,to nechala.

Kdysi bývala jsi
život můj,
nebylo nic jiného
já byl jen tvůj.