Čekání na zázrak

Nad tvým tělem ledovým se skláním,
Nenechávám se oklamat zdáním.
Zkouším tep, zkouším dech,
nezachytím ani vzdech.

"Já tvé smrti stále stále nevěřím,"
zakleji, a o oživení se dále snažím.
Samozřejmě je to marné,
již ti není pomoci zdárné.

Ležíš zde už hodiny,
jsou tu tvé vzpomínky zazděny.
Vzpomínám na první setkání,
věčnost lásky byla zdání.

Prsty laskám krví pošpiněné vlasy,
kdysi chloubou tvé krásy.
Tvé oči, kdysi uhrančivé,
jsou nyní bez lesku a téměř sivé.

Ránu na tvé hrudi vidím na míli,
můj stesk a smutek stále sílí.
Objímám ledové tělo,
v okolí hrobové ticho znělo.

Už je téměř poledne,
napadají mě myšlenky záhadné.
Kdybych se neopozdil,
zastavil bych toho, kdo tě zohyzdil?

Poblíž několik per ohnivé barvy,
některá z nich v odstínu lávy.
V anděly již dlouho nevěřím,
o víru v jiné bytosti se snažím.

Nakonec uznám jediné řešení,
to prokletý anděl zavraždil mé potěšení.
Od dnešního dne není tvorem svatým,
nýbrž démonem rudou krví pošpiněným.

Musel ale pána mít,
kde jinde zlobu mohl vzít?
Jediným pánem anděla padlého,
musím určit brášku tvého.

Co se stalo, rád bych věděl,
čekal bych i mnoho neděl.
Vydat se za vrahem, nebo se k tobě přidat,
tohle dilema muselo jednou nastat.

Chci tě objímat stále,
a k životu tě přivádět nadále.
Nemůžu tu zůstat věčně, to vím,
avšak v pořádku tě opět vidět musím.

Nakonec je rozhodnuto,
jen se dívej, mé ztracené zlato.
Vyrážím vztříc volání tvému,
tak trochu i sobectví svému.

Od pasu vytahuji pistoli,
rána bude slyšet až na poli.
Přiložím zbraň k hlavě,
spoušť zmáčknu líp, než hravě.

Vykřiknu už jen v šoku , byl to boj,
avšak zapomněl jsem vložit náboj.
"Znovu to sám nesvedu,"
svou duši do pekel zavedu.

Jen tak ležím, přemítám,
žalem sebou kapku zmítám.
To mě svět tak nenávidí,
nebo mi jen mou lásku závidí?

Odpovědi se již nedočkám,
ani když si dlouho počkám.
Nechci hledat jiného,
chci zpět jen tebe, mého milého.

Už není cesty zpět,
nesnáším snad celý svět.
Opět stisknu spoušť pistole již nabité,
opouštím své zvyky zažité.

Pootevřu oči, všude tma,
nekonečný mráz a zima.
Vidím však i tebe jako světlo v dáli,
ten pocit, jako bychom se spolu smáli.

S úsměvem podáváš mi ruku,
naše rty se spojí v polibku.
Po tom jsem toužil celičký den,
je to téměř jako sen.

Budeme spolu už navěky,
bez jediné odmlky.
Opět cítím teplo tvého těla,
jako když se oné noci vzájemně hřála.