Chvíle bez naděje

Jsou to ty dny, kdy není nic krásné.
Jako by zmizely myšlenky jasné.
Začátek trpkých, bolestivých dnů,
a nocí plných zmatených snů.

V takových chvílích stačí jen málo,
jen aby něco za nic nestálo,
a po chvíli přemáhání je tam další.
Zářez na kůži co denně tě straší.

Vytvořit bolest jinou,
aby ztlumila tu nesnesitelnou,
je děsivě snadné.
Ta úzkost na chvíli opravdu chladne.

V těchto chvílích, kdy je možné zapomenout,
jakoby možná šlo z popela se zvednout,
kdy krev na rukou je víc než znát,
ale te bolest nejde vymazat.

Každý den a nevím proč,
jak nekonečný kolotoč,
ten neklid mě trýzní každý den.
Kdo může vědět jak z toho ven?

Samota, smutek, zlost jak vzteklý lev.
Tak proto chci plakat, dokud mi nepoteče krev?
Smát se a lhát ve stejný čas,
a nakonec stejně říznout se zas.

Ten hlas v mojí hlavě zkouším neposlouchat.
"Přestaň idiote! Přestaň si ubližovat!"
Jakého štěstí může tenhle člověk nalézt?
Nemá nic jiného, už má jen bolest...