Já nezemřu !

Ostří se leskne a odráží stíny,
protíná kůži, krev stéká po ruce z žíly.
Vzduchem se line tak známa vůně kovového pachu
a ty už sleduješ to beze strachu.

Úsměv pomalu začíná zdobit tvé tváře,
už zvykl sis že sám sobě stal ses lhářem.
Pocit extáze pomalu se vytrácí a mysl plní klid,
a pro tebe nastal čas, zápěstí pod dlouhý rukáv zase skrýt.

Pocit extáze a pohled na potůček krve stékající po ruce, ach, jaká slast.
Neuvědomuješ si ani nevnímáš, že sám sobě vytvořil jsi past.
Když život uštědřil ti první ránu, dopřál první k zemi pád,
když srdce nechal svírat prázdnotou, až po jakékoliv bolesti a citu měl jsi hlad.

Dávno zvykl sis že umíráš,
když ostatním život vzkvétá.
Zvykl sis na okovy,
na to že vzali ti křídla a ty nemůžeš létat.

Avšak občas se stane, stejně jako teď,
že život na chvíli zboří, tu mezi tebou a nebem zeď.
Otevře ti vrátka, ke štěstí ukáže ti zkratky,
však netrvá to dlouho a stáhne tě ke dnu zase zpátky.

Ty spadneš ještě níž, níž do větší hloubky
a život se směje a ukazuje zoubky.
Směje se nad tím že teď víš, co všechno kdybys sílu měl mohl bys mít,
avšak nechal ses zkrotit a tak teď musíš tu hnít.

Musíš hnít a umírat, v téhle temné kobce
kde všechna světla zkomíraj, v čase který nemá konce.
S jizvami na rukou, které okovy se ti staly,
žít a vypadat tak, aby ostatní se tě báli.

A když už se poslední naděje, skoro před tebou ztrácí,
když zkracuje se ten řetěz co tě drží a ruce i srdce krvácí.
V ten okamžik se to stane , na chvíli ztratí se všechen chlad
v tobě rozestoupí se oheň a ty začínáš se smát.

Sbíráš ze sebe poslední síly a zapomínáš co je strach,
našel si zbytky svojí výry, našel jsi cestu v tmách.
Přetrháváš okovy a škrábeš se ven, vzhůru,
přes všechny obavy chceš skončit celou tuhle noční můru.

Nevnímáš rozedřená kolena, ani slzy ztékající z očí
a sám sobě dal jsi slib, když rozhodl ses bojovat a vše to skončit.
Už jsi skoro v cíli, škrábeš se vzhůru k hranici, kde už prosvítá slunce,
kde čeká tě naděje a podává ti ruce.

Teď stojíš zase na nohou a shlížíš na ten svět,
ten svět který strach, přikázal ti nevidět.
A tvůj nový život vzniká pomalu ale jistě, krůček po kroku
stejně jako já, když píšu tuhle sloku.

A všechny ty jizvy co na tvých rukou zbyly vždy ti připomenou,
že i když jsi dávno ztratil svou tvář nevinou,
tak získal jsi sílu, stal se z tebe vlk, který nezná strach
a že kdykoliv srazí tě život na kolena, ty vždy dokážeš zpět vstát !!