Náš svět

Jen ty znáš ten pocit,
otevřít oči.
Propadnout se tmou,
na místo kde nás nenajdou.

Kde můžu líbat tvé rty.
V našem světě bez pravdy.
Bez cizích pohledů, utápět se ve tvém smíchu,
zapomenout předsudky, lži, i pýchu.

V naší zasněžené krajině,
kde cizí je nám strach.
Z růžových oblaků,
snášet se zpět k zemi na křídlech strak.

Tam kde jen nám patří noc,
kde rozbřesku který by nás rozdělil, nemusíme se bát.
Jsme pod ochranou tmy,
jen abychom se mohli milovat.

V našem světě, který nám dává křídla a naučil nás létat,
jako blázni opojeni láskou tančíme v dešti,
jen tady náš život opravdu vzkvétá.

A vždycky když spíme,
právě tady, svůj sen spolu sníme.
Avšak všechny sny mají svých koncí
a právě tento je jako dýka do našich srdcí.

Šach mat proti nám, na poli dámy,
když oba probouzíme se sami.
Jen vzpomínkou se v tu chvíli stanou všechny doteky,
polibky a ta volnost, když jsme spolu vstříc noci ruku v ruce utekli.

Jediné co nás v tu chvíli pojí,
je malá slza stékající po tváři, tak nevinná.
A přesto že o nás dvou milencích noci nikdo neví,
jen na tebe budu znovu celý den vzpomínat.

A stejně tak jako já tvou, jen ty naplňuješ mou mysl.
Jsem jako prázdná schránka bez života, bez tebe nemám smysl.
Mé oči jsou naplněny prázdnotou,
a jen myšlenky na tebe dělají mou oblohu modravou.

Srdce mi do mých myšlenek, nepustí nikoho, než tebe.
Všechno mi tě připomíná, jako třeba tvé modré oči nebe.
A tvůj krásný, jen pro mě smích,
jako vánek v korunách stromů, ve větvích.

Zpěv slavíků, jako když mě volá tvůj hlas
A já nemyslím na nic jiného, než na ten čas,
kdy se spolu znovu setkáme a ulehneme v objetí,
v našem světě snů, kde o náš lidé nevědí.

V opravdovém světě, ale není místo, pro ten náš.
Každého rána jsme od sebe odtrženi, znovu a zas.
Ve snech jsme jen spolu, nic kromě tebe pro mě není,
však každého dne odtrhne nás od sebe světlo denní, probuzení.

Avšak já už nemůžu dál snášet, čas strávený bez tebe.
Takhle nebaví mě žít a toulat se sama pod nebem.
Chci zůstat s tebou, ve tvé náruči !
Mysli možná, ale srdci já neporučím.

Takhle na zemi žít, jaký to má smysl?
A nemoct dělat vůbec nic, když láska zatemnila mysl.
Je jen jediná cesta ven, a já ji přijala s úsměvem.
A vím, že i ty, to takhle cítíš, vždyť pro nás dva odděleně už slunce nesvítí.

Už jsme se oba rozhodli, že jen jeden pro druhého chceme žít.
Přes všechen strach tu cestu podstoupit.
A i když vím, stejně jako ty, že tu nejvyšší cenu, musíme zaplatit, ani jede z nás, nebude vzdorovat.
Vždyť oba uděláme vše, jen abychom se mohli milovat

Museli jsme si vybrat mezi světy, buď ten ve kterém sami trpíme a nebo ten náš.
Ty už jsi se rozhodl a mě nemusíš se ptát, mou volbu už dávno znáš.
Jen smrtí se můžeme zbavit okovů opravdového světa
a být spolu v tom našem, který nám dovoluje létat.

Tak setkali jsme se na zemi,
nikdy ani nebyli jsme lidmi, nýbrž padlími anděly.
Ruku v ruce teď stojíme, rozhodli jsme si život zkrátit.
Já už nechci být nikdy sama, už tě nechci nikdy ztratit.

Naše poslední chvíle na světě, tak nevinná,
ani jeden z nás slzy, ale zároveň štěstí v tváři neskrývá.
Ve vzájemném obětí život se z nás vytrácí, už navždy chystáme se snívat,
dávno budeme mrtví, až budou ptáci za úsvitu zpívat.

Avšak ještě než naposled mi klesnou víčka, slyším tvůj hlas
a něžná slova, miluji tě, slova tvého vyznání.
Mezitím na tvé tváři paprsek světla a za obzorem svítání.
Naposled vyměníme si láskyplný úsměv, plný něhy,
který je za nekonečno slov, i když je vlastně němý.
………
Na naše chladné tváře padla rosa,
je slyšet rozeznívající se hlas, zpěvu slavíků z lesa.
My opustili svět pod hvězd plnou oblohou a pod ochranou korun stromů
a i když možná zdá se to být smutné, tak není, vždyť už navždy budeme jen spolu.

Po procitnutí jsme se probudili zase ruku v ruce,
ve svém světě snů, na rozkvetlé louce.
A už nikdy nebudeme se bát, že by nás rozdělilo svítání zas,
naše láska nemá hranic, pro nás zastavil se čas.