Jsem Démon

Růžová zahrada stala se tmou,
ztratilas v ní, svou duši nevinnou.
Ze tmy jsi vyšla, se srdcem démona,
duši i mysl, pohltila temnota.

Okolí nepozná rozdíl,
avšak vždycky když vrátíš se do tmy,
odhodíš masku člověka, skrytá před světlem,
plížit se v temnotách, stalo se tvým světem.

Tvář nevinné dívky, jediné co ti zůstalo.
Od teď budeš jen dítětem, co se nikdy nesmálo.
Tím dítětem kterému z očí, zmizelo štěstí i cit,
ostatní si za zády šeptají, jak takhle vůbec můžeš ještě žít.

Avšak právě ty jediná, víš jak vypadá peklo,
vždy budeš jednou z mála, dítě které uteklo.
Sice musela jsi zaplatit, nechala jsi tam duši,
že stala jsi se démonem, to však nikdo z těch co šeptají netuší.

Neví že tvář kterou vidí je jen maska a že umíš se smát.
Že pod tou maskou nosíš rohy a žes tak trošku psychopat.
Oni nevidí ty jizvy co se nehojí, na těle i na duší,
nevidí to srdce skrz na skrz milionkrát probodnuté kuší.

Nikdo to neví, že jen ve tmě když odhodíš tu masku člověka jsi sama sebou,
že jsi démonem bez citů, kterého nikdo neuvidí zlomeného na kolenou.
Že dřív bylas andělem, však svatozář i s křídly ti vzali
a že i když je to už dávno minulostí, ty jizvy pořád pálí.

Oni nevědí že v tom pekle, dávno znáš všechny cesty i zkratky,
neví že i když jsi nechtěla, teď vracíš se tam zase zpátky.
Znovu se chystáš trpět, nechat ke dnu přivázat se okovy,
však připravená jsi na to, už to dokonce ani tolik nebolí.

A až tě znovu pustí, budeš hrdě své rohy nosit.
Všechny co půjdou proti tobě, budeš kosit.
A všechny jizvy jako vyznamenání budeš mít, předsudkům budeš se jen smát.
Jsi připravena nechat se zlomit a o kus silnější hrdě zase vstát !