Kdybys vyslyšel mé volání...

Jsem na pokraji svých sil,
pláč na krajíčku, ten mi jako poslední zbil,
sedím na zemi v čerstvě zaschlé krvi,
tohle jsem nečekala, né takhle brzy.

Koukám na ten ostrý střep,
kterým jsem si po žílách přejela,
nohy ochably a nezvládly by už ani dřep,
ale tohle jsem přeci věděla.

Dávno vzdala jsem tenhle boj,
bylo to zbytečné, tak odložila jsem svou zbroj,
nezvládla jsem to, nejsem stroj,
sakra to tak bolí, jako by na mne udělal nálet vosí roj.

Jak tak pomalinku krvácím,
zpátky v myšlenkách zlých se navracím,
vidím tolik zloby,
proč nemohou přijít mdloby?

Proč musím trpět i v tuhle chvíli,
všichni jste mi ubližovali, ale kdo se teďka mýlí?
mysleli jste si že to nedám,
jenže já teď hrdě hlavu k nebi zvedám.

Vím že mě tam nahoře čekají,
vzpomínám na ty řeči rodičů, že prý mě nedají,
že prý mi kdykoliv pomohou,
jenže já už dávno nestojím pevně na nohou.

Mé rty totiž líbají zem,
každou vteřinu, každým dnem,
ale to je mi teď jedno,
tohle je prostě konec, pouhé dno.

Nesnáším dnešní lidi,
pro slávu bůhví kam zajdou,
ale zajímalo by mě co budou dělat, až mě takhle najdou,
možná že si uvědomí svoje chyby.

Kéž by tohle nebyla lež,
pomalounku vidím nebeskou věž,
jsem za to ráda, už nebudu přítěží,
je zima, možná že na mé bezvládné tělo přes noc nasněží.

Zde už nejsem vítána,
nebojte mrtvá budu do rána,
omlouvám se za ten bordel co tu po mě zbude,
ale snad to někdo z vás uklidí vy hříšní lidé.

Nevím proč ale křičet chuť mám,
jenže mám strach, co když si tak pomoc přivolám,
nemám vůbec zájem aby mě přišel kdokoliv zachránit,
protože když jsem volala o pomoc nebyli jste schopni mě ochránit.

Tak mě teď nechte v klidu jít,
já už chci zemřít,
v hrobě se mi bude dobře snít,
a mému tělu krásně tlít,
tak mě nechte hrdě, tiše odejít.........