L píseň l navečer Jaroslav Seifert

Kdopak je vlastně
šťastný na světě?
Pojď, zavřem okno,
shrnem záclony
a budeme si vyprávět,
co ty a já.

Když mi však dovolíš,
dám hlavu na tvůj klín
jak před léty.
Ty opět řekneš: spi,
vždy jsi to říkala.
Já dělával, že spím.

Což bylo možno spát,
když vlna klína
prudce odnášela
mé oči přivřené
daleko, bůhvíkam,
a blízko ke tvým rtům?

Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.

Kdyby se lásky pohřbívaly,
byl by tu vlídný hřbitov.
Sirény nikde, kde nic tu nic.
Ostrov je prázdný.

I hudbu v sále,
která rozvlnila vábivost krajek,
rozpáral už čas.
I krajky rozpáral. To umí.
A z jejich příze
navinul klubíčka,
ve kterých chřestí jenom hrách
v husím chřtáně. Tak se to dělávalo.

Z blízkého divadla
chodívaly sem někdy baletky,
když měly po zkoušce.
Dnes patří ostrov básnířce s knihou a růží.
A pak vlaštovkám.
Šťastné vlaštovky,
zatímco čirikaly, ona plakala.

Byla tak mladičká,
Když se jí ozvaly sirény života.
Nedala se však připoutat
a do svých oušek nevmáčkla si vosk
jako ten zbabělý dobrodruh.

Radostně běžela jim vstříc,
a proto zemřela.
- A co by bylo,
pojednou dcerka se mě zeptala,
kdyby vlaštovky byly růžové?

Na tuto otázku jsem neměl odpověď.

Už smráká se a brzy bude tma
a na nádvoří páchnou vnitřnosti
stažené zvěře.
Ale slavíci,
ta kořist pochytaná do záludných ok,
kteří se uhnízdili pod okny
a ucpali je sladkým hlomozem
svých hrdel,
už dávno odlétli.

Tančí jen šmouhy
tanec mlčení pod světlem pochodní.
A mají korunky z chlebové střídy
a na nich třásně
z pozlacených špín.

Je hořký podzim.
Noc a tma
šly spolu zavřít všechny okenice.
Už bude bdít jen lidský dech.

I černá selátka,
schovaná v lese někde pod chvojí,
už dávno usnula.

Jen větev šípku dole pod věží
čmárá svůj teskný vzkaz
do hradní omítky.

Bylo mi čtrnáct,
snad ne víc,
a vy už šest roků jste jen paprsek
na šeré zdi.
Však já vás miloval
i na tu hvězdnou dálku let,
a toužíval jsem aspoň pohladit
ty vaše pevné copy z kamene
v ochozu triforia.
Však vašich úst
bál jsem se dotknout.
Zdálo se mi, že ještě čekají,
aby je někdo jiný políbil.

A když jsem postával tam zmateně,
něco mi šeptaly.
Ne, nešeptaly nic.
A jak by také!
To mi však stačilo,
abych se potácel po schodech,
jako bych poprvé z vašich úst
ochutnal sladkost slin.

A co teď, kčertu!
Chromý a o berlích
jsem na konci svých cest,
svých zmatků, bludů, trapných zbabělostí.
Polštářek z hoblovaček
už mám povlečen
a někde blízko cítím ostrý pach
černého laku.

Tolikrát jsem si hrával se slovy,
když psal jsem o smrti.
Papíru už jsem popsal dost,
teď ji mám za dveřmi.

A zaklínám svou noc, která se přibližuje.
Ať jasmínová pleť,
která je vykroužena dlaněmi,
oběma najednou,
nerozplývá se příliš překotně,
a ať se skloní níž, hebká a vlahá,

ať září, ať –
Ale škoda slov!