Lesní pohádka

Lesem se nese tiché sojky volání,
lístek za lístkem k zemi padá,
vítr laškuje se stromy a listí prohání,
poslední kvítek schovaný pod mechem zvadá.

Všechno v lese utichne a půjde spát,
zas probudí les až sluníčko jarní,
zatím se může každému jen zdát,
že odněkud lesů písnička zazní.

To někdy stromy vyprávějí si spolu,
jen někdy je můžeš slyšet sám.
Štíhlé jedle smutně dívají se dolů,
poslední volání lesů doletí k nám.

Vrcholky stromů bílé čepice ozdobí,
nikde už nespatříš ani živáčka.
A když paní Zima pořádně se rozlobí,
neuslyšíš nikde ani zpěv ptáčka.

Jen kdesi v dáli je slyšet zvon,
slunce už dávno zašlo za obzor,
tím on ohlašuje dalšího dne skon
a zvířátka zalézají do svých nor.

Tak celý les upadá do ticha,
jen dravci jdou na svůj lov,
I vítr jen tak ševelí a utichá,
vždyť se už naproháněl dost.

Ráno, když objeví se první paprsky slunce
a sníh na stromech diamanty se třpytí,
to ani se ti někdy věřit nechce,
že tahle krása jednou zmizí.

Zas les bude mít jiná kouzla,
palouky budou posety rudými korálky,
myslet si budeš, že do pohádky jsi vklouzla,
lehnout si můžeš do mechu a dopřát si zahálky.

Můžeš si snít, jak dlouho ti bude libo,
nikdo tě v klidu lesa rušit nebude,
můžeš snít o lásce, štěstí - nebo,
že princ tvé srdce jednou dobude.

Najednou tmavé mraky rozprostřou černé sukno,
hromy, blesky les a celý obzor ozáří,
uvědomíš si,
jak najednou je tady smutno,
hvězda štěstí vůbec nikde nezáří.