LOKÁLKA

Lokálka

Osudu se člověk nesmí rouhat,
ani být životu nevděčný,
i když jenom bídu směl jsem srouhat,
k sudičkám jsem zůstal netečný.

Lokálkou a třetí třídou jedu,
nastoupil jsem v malé zastávce,
ještě nevím, kde vystoupit svedu,
hlavu nechci nosit v ohlávce.

Osud vjede i na slepou kolej,
často svítí stopka červená,
někdo radí, tak o pomoc volej,
snad ti blikne tvoje zelená.

O pomoc volání neuslyší,
pomocnou kdo ruku by mi dal,
přehodit výhybku nepospíší,
aby dobré pro mne udělal.

Má lokálka supí, nemá páru,
vystoupím na holém návrší,
upocený a v poledním žáru,
štěstí tady ale, žádné neprší.

Za štěstím se jede první třídou,
v dřeváku jsou tvrdé lavice,
potkal jsem se s neskutečnou bídou,
zbytečně prošlapal střevíce.

Suchý chléb a brambory tak voní,
na osud se prostě nereptá,
k obzoru se sluce náhle kloní,
kdo jsem byl se nikdo nezeptá.

-oho-

DOSLOV:
. . . neslušně se nikdo z nás,
nesmí nikdy chovat !
Jen potřebným ruku svou,
ku pomoci podat. !

-oho-