Nechtěná součást bolesti

Pomíjivá krása v pošetilém světě,

sevřená růže jen zázrakem kvete,

nadýchaným mechem se plazí hádě,

rozdivočený datel tancuje na kládě.



Ze tmy přichází osamělý stín,

v tuto chvíli už jenom já sám vím,

že nastává konec života a dne,

úzkost do celého těla se mi nenasytně pne.



S bolestí ve slabinách ocitám se v hlubinách lesa,

se strachem v srdci mi neklid na hrudi plesá,

tys byla tou jedinou příčinou dnešního dne,

utrpením mojí duše, její bolest pod slzami jen pomalu schne.



Přecházím nastražené pasti, jenž vkládá mi stín do cesty,

ohnivé oči a hlučný řev nikdy nic dobrého nevěstí,

vpila ses mi do života, jako pijavice do kůže,

zbavit se té ohavné krásy, s tím ani temný stín nic nezmůže.



Stala ses součástí mé krve, mého nočního rozechvění,

den co den jsem tě vnímal víc a víc, ani čas nic nezmění,

cítím doteky tvého těla, jako by jsi ve mně byla,

jako by ses do mé hlavy, života i budoucnosi vryla.



Jsi mou součástí už navěky věků,

i kdybys měla milióny svědků,

neuvěřili by ti soudci před očistným oltářem pravdy,

dopustila ses toho nejhoršího co mě bolí, dopustila jsi se zrady.



Proto se schovávám v houštinách tmavého lesa,

únavou mi po několika nocích nezadržitelně hlava klesá,

s nadějí že uprchnu z blízkosti tvé,

už nebudeš mě mít ve své moci, zbavím se všeho i krve své.



Pak postoupím do nevědomí chtěného,

zbaven bolestí a pronásledování tvého,

s nekonečným blahem odevzdám se temnému stínu,

nestoudně mu ulehnu, zbaven tebe, do jeho klínu.



Bez citu a lásky k tobě,

octnu se pak na dně v hrobě,

se srdcem rozervaným a s bolestí na duši,

nechtěl bych tě nikdy potkat, kdybych to jen tušil.