Neopětované city

Až uvidíš mou smutnou tvář,
jdi dál a nevracej se zpět,
já totiž ztratila nad hlavou zář,
a změnil se mi svět.

V hlavě jen myšlenku na tebe mám,
na to jak jsme každý sám,
a proč je tomu tak??
protože ty nechceš city opětovat.

Každý den si píšeme,
pořád spolu mluvíme,
víš co k tobě cítím, ale líbáš se sní přede mnou dál,
přijdu si jako by ses mi tímhle smál.

Říkáš že mě máš jako kamarádku rád,
ale proč se takhle chováš, tohle nemělo se stát,
tvé neopětované city to jsou muka,
srdce mi už vážně puká.

Nenávidím když mě za ruku držíš,
ale horší pocit je když jí pouštíš,
tohle dělat nesmíš,
vždyť to víš.

Ty nejsi kluk můj,
ani tě nemůžu mít,
ona je celý život tvůj,
nesmím po tobě cokoliv chtít.

Už mě nech,
když vás vidím dochází mi dech,
tak musím odejít a začít znova,
vím já totiž nikdy nebudu jako ona.

Nech mě, neopětuješ city mé,
celé je to jak prokleté,
nech mé slzy téci,
nepatříme k sobě přeci.

Nezvládám už ten pocit beznaděje,
nemůžu tě vidět, co se to se mnou děje,
nemůžu se vůbec smát,
a je to tím že mě nemáš ani trochu rád.

Nezajímej se o mě nech mě být,
já to časem zvládnu a začnu zase žít,
ale teď mě nech ztracenou,
nemůžu být pořád zasněnou.

Už ne na to fakt nemám,
tvé city pořád marně hledám,
ale nejsou nikde,
kéž by to bylo jiné..............