Neprozrazené city

Přichází fakt znenadání,
to krásné pousmání,
v hloubi duše vím,
že o mně víš.
Neboj se, nikdy se to nedozvíš.
A ono to přijde,
jenom tomu musím pomoci,
nikdy to však nezkusím.
Bojím se té reakce,
i přesto že vím,
že mě můžeš tak maximálně poslat do háje.
Bude to dobrý, já se s tím vyrovnám,
před pravdou se už neschovám.
Srdíčko pořád pro Tebe tluče,
ty však vnímáš všechno hluše.
Ta snaha a ty probdělé noci,
říkám dost! Už to takhle nechci!
Chci se vídat, neříkej že o tom nevíš,
v mojí fantazii se těsníš.
A já bych to chtěla nechat vyplout na povrch,
jen nechci aby to byl podvrh.
Vím, šance je asi tak malá,
jako představa o tom, že budu šťastná,
ale nevím proč, stále tomu tolik věřím,
že nic jiného nevidím.
Než tu vidinu nás,
jak mě bereš za pas,
políbíš a do postele jemně hodíš.
Vím, jsem naivní, tak jak jsem nikdy nebyla,
vzpomínka mi pozbyla.
Že sex a alkohol v tom nehrají roli,
a mně to za to i tak stojí.
Vrátit ten čas ale už nemůžu,
nemůžu se vrátit,
jeden večer nám měl stačit?
Už to pomalu vidím jako dopis,
a však mrzí mě, že ten kontakt na Tebe nemám,
abych Ti to mohla odeslat,
stejně bych to neposlala,
abych všechno nedosr*la.
Věřím a tak moc miluji,
že bohu i tu nejvyšší cenu slibuji.
Ani nevíš, jak moc Tě v hlavě mám,
Ty už mě pomalu ani neznáš.
To jen teta, když se o mně před Tebou zmíní,
je to tak? Tak vidíš....