Obavy...

Černá klika u dveří,
pro blízké bolest,
a na duši přítěží.


Vnímat a něčeho se bát,
proč tenhle strach?
Nechci se mu vzdát,
pro mou duši je to vrah.

Přestat myslet na to nejde,
trápit se tím,
snad brzy přejde.

Spadenou rosou tráva pokrytá,
slunce se probouzí,
už svítá,
zubatá s kosou v mysly tě vítá.

Směješ se mojí obavy,
ale nikdy nevíš co stát se může,
poslouchat tě nebaví,
že ráda mám černé růže.

Neříkám ti že smrt blízko cítím,
ale kdy příjde ten správný čas,
kdy zasypaná budu kvítím,
a uvidím ten ostrý jas?

Koho se na to zeptat mám,
než Bože Tebe,
komu v téhle chvíli otevíráš nebe,
podle čeho soudíš,
když na zvon smrti zvoníš?

Snad jednou mi odpovíš,
až na můj zvon zazvoníš...