Polámaná křídla anděla

V každém roce střídají se čtyři roční období,
podzim nastal a plískanice se zas znásobí.
Stáří přichází a někdy s tebou zamotá,
těžký může být pak podzim života.

Bylo to již víc jak šest let tomu,
kdy odvezli tě po mrtvici z domu.
Rána jako bleskem udeřila tu,
zpátky domů nemohlo být návratu.

Veliký dům hodně komnat ukrývá,
kdo v tobě, kdo jen tady přebývá.
Stařečkové, stařenky, co včera chodili tu o holi,
dnes po chodbě s vozíčkem jen zápolí.

Jeden vozík narazil však do rohu,
pomozte sestřičko, nejde to, už nemohu.
V místnosti na konci chodby čas pomalu běží,
na lůžku svém tu dvě ženy už jen leží.

Sestry je tu přebalují, krmí jako miminka,
jak smířit se, vždyť jedna z nich je moje maminka.
Tvoje oči nevědí již, kdy je noc a kdy je den,
já přála bych si, by byl vše jen zlý sen.

Teď spíš, když snad včera bylas ještě bdělá,
vnímáš mě ještě, já jsem tvá dcera.
Proč krutý osud dělá co bys nikdy nechtěla,
táhne tě dolů, jak polámaná křídla anděla.

Ty, co snad řídíš naše osudy a životy,
proč nemůžeš mít v sobě více dobroty?
Copak toho trápení nebylo už vážně dost?
Ponech ještě člověku, jeho lidskou důstojnost.