Princezna bez obalu

Uronil bys slzu?
Položil kvítí?
Až zmlknu?
Hvězda má,
až přestane svítit?

Až z tvora bude věc,
chlápci v černém,
jak jej budou vézt,
kůže jeho vybledne,
krev přestane téct.

S ní i myšlenky,
myšlenky na další den,
v hluboké propasti samoty,
nekonečná šichta, už bych chtěl ven.
Z tohohle slizkého,
smradlavého světa,
bosé nohy a
cesta je trním poseta.

Když v tom najednou…

Potkávám princeznu,
postavu má nádhernou.
Na sobě závoj, v sobě sílu magnetu,
schovává obličej, pěkně poskrovnu,
celý se odevzdávám přítomnu.

Na okolo prostřené stoly,
jídla a pití všude mraky,
svatebčané však připomínají mrtvoly,
nás dva ignorují svými prázdnými zraky,
pokřikuji na ně: „My jsme tu taky!“

Ignorují mě, ruce se mi klepou solidně,
snad jsem se já bojsa nebojsa nepomočil,
Rázem mě budoucí štěstí pobídne…
Ach díky ní se situace rázem otočila,
udělám krok vpřed, jako by mě poblouznila
a donutila mě mezi slepými cítit se tak klidně.

Odhaluji závoj a z důlku vylezly mi málem oči,
kráska přede mnou je však neudržela,
je tak trochu rozleželá, svět se mi točí,
s jazykem mým laškuje z poloviny holá lebka.
Beru talíř a nůž, odřezávám, co zbylo z hlavy mé
představy krásné panny, jde se vyžrat další depka.