Sedím sám

Tam kde sedím dnes, už není velký šumící bor,
ten krásný sen, jménem les.

Nejsem tu, obklopen lidmi, přáteli a spousty tvorů, které jsem tak měl rád, chtěl každým dnem je více a více znát, sedím asi sám...

Samozřejmě, úplně sám se také nedá říci, avšak už nemám úsvěm, tam kde dříve jen on byl, nahoře na líci.

Jak plyne čas i myšlenky s ním odchází dál, sny které jsme uskutečnít chtěl, už dávno jiné mám, jestli myslím, zda jsou lepší ? Nejsou..

Byli čisté, nebyli od prachu a saze, co jsem nachytal a bohužel nachytám zase.

Zašpinil jsem se světem, jeho zlobou a smutkem, to už neodčiním ani tisícím dobrým skutkem, i když bych velmi rád.

Tolik křivdy co dosedlo na hlavu mou, tou poslední, jedinou, vše nejde napravit, děj se nedá vrátit a žít znovu, trochu jinak snad, ačkoliv bych za to byl velice rád.

Sedím sám, poslední bílý, orosený hrníček čaje dopíjím, má ohromný význam v proudu času, snad trochu pochytil jsem z tónů jeho hlasu.