Smutný Děda Mráz

Vítr dál jen po strništích fouká,
proč v zimě stále zelená je louka.
Unavený sob si klekl na kolena,
od podzimu v počasí však žádná velká změna.

Pod saněmi Dědy Mráze křupat by měl sníh,
na stráních však neuslyšíš ani dětský smích.
Děda Mráz běduje, co já to jenom chtěl,
vždyť svou berlu mrazilku jsem doma zapomněl.

Kdo za mě dá přírodě teplou bílou peřinu,
každý jen svůj problém má, schovává se ve svém stínu.
Kam zmizela láska, kam k bližnímu ochota,
já sám a dál pěšky musím jít do světa.

Do okna domu podívám se ještě vskutku,
mé oči jsou však náhle plné smutku.
Má ještě smysl vracet se pro mrazilku,
Nový rok přehoupne se a jaro máme za chvilku.

Dívka v mobilu má oči,chlapec v počítači,
táta s mámou unavení na ně se jen mračí.
Budou ještě děti chtít stavět sněhuláka,
nebo jezdit na lyžích je už neláká.

Tváře rudé od mrazu, v očích dojetí,
dospělí zas nadávají na to bílé smetí.
Snad se slunce znovu rozzáří a země zachvěje,
doufám, že ještě nezhasl poslední plamen svíčky-Naděje.