Sním?

Plakat se mi chtělo.
Sním?
Bdím.
Já vím.

Tvé tělo navždy odletělo,
tak jednoduše, tak lehce.
Sypali ho jako mince z měšce.

Slyším v zámku otočit se tvůj klíč.
Bláznivé poblouznění,
má touha, mé snění.
Ale ty jsi pryč.

Proč nechal jsi mě samotnou
tady prát se se světem?
Prosím, duše, staň se hmotnou,
a vrať se ke mě. K dětem.

I kdyby slané proudy
smáčely mě po paty,
už nikdy, nikdy
mi, mé slunce, nepřijdeš v ústrety.

Už nikdy, nikdy víc.
A mě nezbývá nic.
Nic, než mít tě v dechu, srdci, paměti,
a dál žít tu sama. Už jen pro děti.

V srdci mám zataženo.
Ale jak ta mračna vyplakat,
když nemám tvé rameno,
po němž stesk můj mohl by stékat?

Šeptáš?
Zas blouznění?
"Neplakej, lásko má.
Jsem ti blíž, než sama máš tušení.
Víš?"

Sním?
"Bdíš!"