Ukolébavka

Už svítá,
ale ve mně je stále tma,
tma ve mně skýtá
úkryt mnohým obludám.

Nekontrolujeme montra,
která máme pod postelí,
protože už víme že jsou v nás
a nic je od nás neoddělí.

Bál jsem se chvíle,
kdy je v sobě objevím,
ale teď nemůžu být bez nich
a to moc dobře vím.

Je to jak láska,
ničí tě, ale chceš to..
Chceš se toho zbavit,
ale uděláš pro to všechno.

Snažíš se normálně žít,
ale víš, že takový nemůžeš být.
Ty choutky a úchylný představy,
ty deprese a psychopatický stavy.

Víš, že se toho už nezbavíš,
že už bez těch démonů žít neumíš,
že je to jako droga a ty jsi v tom až po pas,
ty padáš a pod tebou jen nekonečná propast.

Chce se ti brečet,
když koukáš na radost ostatních.
Neznáš to co oni,
nevíš jaké to je nebýt nešťastný.

Nikam nezapadáš,
protože lidi tě nevidí
a nic s tím neuděláš,
chytáš se do vlastních sítí.

Těšíš se na smrt,
už to chceš mít za sebou.
Víš, že jen to ti pomůže..
Že jen tam dole, tě k spánku ukolebou.