Útěk do neznáma

Běžíš svou myslí pryč, nezastavitelně, nevnímáš už nic,
Přeješ si, abys byla daleko od věznících hranic.
Snažíš se vstát, ale nejde to po tolika pádech.
Jediné, co cítíš je dýka v tvých zádech.


Ptám se tě: ,,Kam míříš? ´´
Ohlédneš se do vzpomínek, ale optimismem moc nehýříš.
Celá se klepeš zimou a slzy ti brání v běhu,
stékají ti po tvářích, jako rozteklá vločka sněhu.
Na dotek jsi princezna mrazu, na pohled tělo bez duše,
řítíš se z nebezpečného srázu, tvé smysly reagují hluše.


Chceš utéct od všeho, co tě tíží a nemilosrdně drtí,
život svůj a problémy, co se blíží, ty chceš řešit rychlou smrtí.
Nikdo tě neposlouchá, jen ti nevěří a křičí,
pohrdavě si tě přeměří a jejich pohled se ti příčí.
Proto chceš zmizet ze života všech,
Už nemá žádný smysl, slyšet pořád ten hrozný posměch.

A tak ses rozhodla, že poběžíš, až ti dojdou síly,
utíkalas svým tempem nekonečnou míli,
tobě však došly už dávno, jen až teď si udělala to rozhodnutí,
Které ti dalo možnost ukončit život posledním smrtelným bodnutím.


Dobíháš do svého vysněného cíle,
v hlavě si přehráváš ty nejkrásnější chvíle,
Nůž v srdci máš zabodnutý hluboko,
své nejbližší máš od sebe daleko.
Tělo tvé leží v kaluži krve,
oči se ti zavírají a tělo chřadne prve,
tvoje duše se zmítá a odmítá tě pustit,
teď už je pozdě a nelze nic zjistit,
že jsi sama nebyla a jeden chlapec tě miloval,
zaslepen žalem, smutkem a depresí všeho litoval.
Co by se stalo, kdybys byla živá, kdo ví?
bylas pro něj vždy anděl, avšak teď jsi až opravdový.