Vánoce

Zase je tu Štědrý den,
měl by být plný štěstí, lásky.
Vzpomínám, kdy krásný naposled byl jen,
snad tenkrát, kdy hladila jsem ještě vaše vlásky.

Od té doby uběhlo moře času,
snad aspoň krásné vzpomínky mi zůstanou,
stále vidím užaslá očka plná jasu,
já netušila, že pak jiné chvíle nastanou.

Stromeček sice v koutě tiše stojí,
na stole plápolá svíčky plamínek,
člověk se najednou všeho bojí,
jak rád by zvedl lásky kamínek.

Nad krajinou se šeří a mlha padá,
není po jiskřícím sněhu ani památky,
na tvoji lásku vzpomínka už zvadá,
jak na podzim květy z naší zahrádky.

Sedím tiše a na lásku vzpomínám,
kdy ještě všechno se jak pohádka zdálo,
už tolik bolest srdce nevnímám,
pryč jsou chvíle, kdy štěstí nám přálo.

Jak krásně zase by mohlo vonět jehličí,
jen prostě tady schází lásky pramínek.
Jak stane se, že najednou láska odfičí?
Na srdci smutek pak leží jako kamínek.

Vaše oči pro mne, jsou světélka věčná.
Ať pro mne vždy tak jasně září,
za lásku vaši jsem vám proto vděčná.
Ať v životě se vám jen všechno daří.

Utichá celý kraj, není slyšet rolniček zvonění,
všechno ponoří se do tmy a usne zas,
my každý rok slavíme Ježíška zrození
a já ráda uvidím v tvých očích jas.

Jas v tvých očích a trochu lásky také,
přála bych tobě, bys šťasten byl.
Co bude příští rok a vánoce jaké?
Ať vše tobě se splní, o čem jsi snil.

Snad toužím po něčem, co možné není.
Znám dobře tvoje srdce kamenné.
Když člověk člověku je přítelem - to se cení.
Ale mé srdce už je příliš znavené.

Ještě ale stále tichounce bije,
čeká, že uzdraví se láskou tvojí.
Věřím, že určitě ještě někde žije
i když se přiznám, že trochu se bojí.