Velká touha

Jezero skryté to v lesu ticha,
hladina jeho stříbrem se třpytí,
šumění stromů snad nikdy neutichá,
muška do sítí pavoučích se chytí.

Probouzí se les a všechno živé v něm,
zní ptačí písně, co rozveselí celý les.
Snad dopřejí i radost lidem všem,
co nemohou býti šťastni dnes.

Sluníčko po obláčku úsměv svůj pošli,
do srdcí lidí zas lásku vrať,
by zas tu správnou cestu k míru našli,
pokud můžeš - utrpení pak zkrať!

Což musí stále trpět jenom ti,
kteří nejsou vlastně ničím vini?
Jsou to hlavně starci, ženy, děti.
místo úrody na polích - jsou jen miny.

Kdo jen ty války stále vymýšlí a proč?
Snad každý rozumný člověk se ptá.
Proč necháváte zabíjet děti, proč?
Co odpovíte své dceři, když se zeptá?

Místo hraní, znají jen velikánský strach,
nemůžou slyšet to veselé ptačí švitoření.
Vše krásné najednou promění se v prach
a pro všechny lidi nastane jen živoření.

I když na světě není klid a mír,
slunce, to pořád stejně hřeje.
Dívá se smutně dolů - kde je smír?
Jedno snad mu je, co lid si přeje.

Kola války se snadno roztočí,
kdo je dokáže ale zastavit?
Lidem jejich sny všechny rozboří,
kdo ale pomůže znovu je postavit?

Ať všechny války rychle skončí,
ať jen láska rozletí se světem,
ať polibkem milenci se loučí,
ať svět rozkvete jedním květem.

Zas pak bude krásně všude,
s radostí budeme tu krásu vnímat.
Věřím tomu, že rád potom bude
celý svět si s námi zpívat.