Varování /vzpomínka na rok 2002/

Sluníčko se na svět smálo,
všude dobrá pohoda.
Ale potom, co se stalo,
není myslím náhoda.

Zamračil se celý svět,
jako by se na lid zlobil.
Náhle zmizel krásný květ,
který včera luka zdobil.

Všechno krásné zmizelo,
všechno vzala voda,
ale nejvíc ze všeho,
vzpomínek je škoda.

Je to snad varování?
Nebo se to stalo jenom náhodou?
Člověk se nakonec sám zahubí,
když nezačne včas s nápravou.

Příroda je na tom stejně jako člověk,
potřebuje lásku a dobré zacházení.
Ale co na tom je špatné, že právě člověk,
ten s ní nemá žádné slitování.

Ubližuje zcela vědomě,
moc dobře ví, co dělá.
Pak jako hrdina, tváří se vítězně.
Ale pozor! Příroda se nedá.

Brání se a proč by ne?
Člověk by se přece taky bránil.
Ale velmi na tom smutné je,
že on právě všechno zavinil.

Všude vládne trápení a smutek!
Probuďte se lidé na Zemi!
Nechcete-li by šťastný život někam utek,
dělejte prosím už něco pro Zemi!

Zacházejte s přírodou tak,
jak byste si přáli,
by zacházeno bylo s vámi.

Pak možná zas se na vás
slunce, vítr i voda usměje.
A celý krásný, širý svět,
nám zase radostí okřeje.