Všechno je jinak

Jednoho dne přišel tvrdý křesťan na pomoc
do domu neutěšenosti,
smutku i naděje
touhy neprobuzené vášně.


Měl s sebou ptáka
a nad ním svatozář
oheň nesl v sobě
jako opravdový žhář.


Pták brutálně kloval
do rozechvělého hnízda
utvořil klín hvězdného znamení
rozervaného do nenávratna
tiše plačících neprobuzených ptáčat.


V zástupu všech věřících
choval se jako kněz,
co dokázal pouze
obyčejnou lásku
k ženě toužící.


Já konečně pochopil,
na co jsem čekal
a zbyl mi jen pohled
do hluboké propasti
každodennosti.


Však každou lásku zpřetrhá
pupeční sňůra a mateřský cit
boj o své city v toleranci utopit
další dni ...


Mě však dal šanci
v novou lásku uvěřit,
ale hlavně sám sebe pochopit,
svá podobenství naplnit,
věřit sám v sebe
vlastní jasný svit
nikdy nemohl jsem Tě mít
naše duše byly příliš
rozervané.


Nemiluji řád všedních dní
chci cítit vnitřní klid
a tiše jít
nebo upřímnému bláznovství se
naklonit.


Každý máme svého ptáka
a nad ním svatozář
chuť někde zahnízdit.


A hlavně ...
všecko je jinak ...
okamžik pro okamžik ...
a pak zase nic ...


Slovo dalo slovo
ostrý smích.