Vzkaz pro syna

Obrázek od svého syna máma dostala,
lety dospělého, kterého roky neviděla.
Na něm malá dívka u staré pumpy pózuje,
v šatech, však bosa, suchou housku uždibuje.
Asi moc nechápu a čtu si znova,
v tom obrázku vepsaná slova.

Nemůžete vychovávat své děti tak,
jak to dělali vaši rodiče s vámi,
protože vás rodiče vychovali,
pro svět, který už neexistuje.
Mnoho komentářů, od syna slova žádná,
co si má o tom všem myslet tvá máma?

Ty znals jen svá práva, vymáhal je zlostí,
nikdy nechtěl znát žádné povinnosti.
Chtěls vždy jen po svém žít,
tak jsem tě musela nechat jít.
Byls dospělý, nemocné dítě bych nikdy neopustila,
vždy jsem dělala všechno co mohla a uměla.

Výčitek i násilí bylo už až dost,
sám pod sebou sis podsekl most.
Možná je jiná doba, je to zřejmé,
mnohé i v ní zůstává stále stejné.
Mé srdce stále roky krvácí, co přeješ si víc,
chceš smířit se, mohl jsi napsat či rovnou říct.

Těžko se ale mezi námi něco změní,
pokud jen ty sám se budeš cítit ublížený.
Ta Tvá nová doba, či spíš Tvé ego tě nenaučí?
Pokoře, lásce a úctě k rodiči?
Nemůže jen tak odpustit a zapomenout matička,
dokud se nenaučíš i činy kouzelná slovíčka.
Neublížím, Promiň a Děkuji.