Zamokřená líc

Ze dne na den mizíme, nezůstane skoro nic,
pouze několik lidí, kteří od slz mají zamokřenou líc.

Tak to kráčí měsíc a pár, pak se zapomíná na to,
co kdo člověk člověku dal.

Zůstane náhrobek, pár starých fotek, možná pár děl,
zvuk písně, kterou rád po nocích pěl.

Pokoj, byt, kde žil se vyprázdní, věci jeho vyhodí,
krabice jedna možná zbude, tak to s většinou z nás pude.

Staré lásky, světa vrásky, vše tu bude dál,
"v myšlence je síla" říkáš, to by si snad přál.

Uplyne mnoho let, ty už ani nevíš, jak vypadal nebo kým byl,
s kým se bavil, co měl rád, o čem v životě snil.

Nemrzí tě to, nepamatuješ už na ten čas, kdy ti byl přítelem,
slyšel jsi jeho dobrácký hlas.

Ale já pamatuji, na každé jeho slovo, jeho čin, to co on chtěl,
já snad vím.

Už to nebude jako dřív, už se neobjeví u dveří, nepodá ruku, nebude tu,
ale bude v našich srdcích, myšlenkách a v činech.

Bratr, přítel, zemřel zlou člověka vůlí, takovou,
co každé srdce půlí.

Bylo to za nás, v nesmyslné válce, k čemu jsou medaile,
když žil tak krátce??!