Závidíš

Říkala si že mi závidíš,
závidíš můj svět.
Koukni se a uvidíš,
že není co závidět.

Proč mi stále dokola opakuje,
jako dnes, včera i prve,
jaké mám vlastně v životě štěstí ?

Ale můj život rovná se smutnému dešti
a slzy mraků jsou kapky krve,
prolévané ve chvilkách beznaděje.

Kapky temně rudě krve,
prolévané ve zlosti.
Ve zlosti nebo pro osvobození ?
Pro zbavení se bolesti,
bolesti srdce co v něm zní
a znět dlouho nepřestane.

Srdce plné bolesti,
hlava plná smutku....
V ruce znak bolesti...
Stříbrnou OSTROU hračku.

Výkřiky psané do kůže.
Inkoustem ? - ne krví...
A ten kdo za ně může,
to stále ještě neví.

Říkala to stokrát,
stále mu to ještě opakuje.
On však dělá že ji neslyší,
a ona v týrání svého těla přitvrzuje.

Ještě mi ho závidíš ?
Ten můj "krásný" život
Nebo to stále nevidíš ?

Ne nevidíš....