Ztracená

Bolest dokáže změnit k nepoznání,
člověk se stane sám sobě nepřítelem.
Ty víš, že tě už nikdo nezachrání,
sama sobě jsi jediným spasitelem.

Dým naplňuje tvé zašedlé plíce,
na čele dělají se ti vrásky.
Dávno šeď připomínají tvé líce,
no, nepatříš zrovna mezi krásky.

Tvoje mysl je temná jako stín,
nemáš už vůbec pro co žít.
Každodenní život je samý splín,
jako staré jablko musíš shnít.

Nejsi ani příliš stará, ale ani mladá,
přesto jsi zahodila svoje sny.
Nikdo tě už tady nepostrádá,
pod tebou popraskaly ledové kry.

Dávno cítíš už jenom chlad,
nemá tě kdo hřát ve své náruči.
Tohle byla nejhorší ze všech zrad,
sama se válíš doma na gauči.

Tvé temné oči jsou svůdnost sama,
tvoje tvář je však ochablá.
Život tvůj je jedno velké drama,
celá nebesa mají tě za ďábla.

V nebi pomoc dávno nehledáš,
hledáš pomoc zcela jinde.
Smlouvu se Satanem brzy ujednáš,
zvedneš číši, řekneš: ,,Pijte!“

Jsi otrokem své vlastní mysli,
zralá jsi na blázinec.
Neovládáš svoje smysly,
nejsi však žádný jedinec.

Sedíš doma a jen civíš do prázdna,
jako bys tam byla zazděná.
Dávno nejsi ta holka šťastná,
ba jsi nesmírně znuděná.

Život tvůj ztratil veškerý smysl,
vlastně už tu jen přežíváš.
Nebyl to zrovna tvůj úmysl,
ale pomalu tu umíráš.