Kdyby. Pozdě hledáme chyby.

Do parku sme chodívali,
sedali na houpačkách,
na schovku tam v trní hráli.
v ublácených tepláčkách.
Spřádali sme velké plány,
na školu sme nemysleli,
plašili sme černé vrány,
každou chvíli sme se smáli.

Knihovna v pět zavírala,
my na dvěře hleděli,
jak Eliška vybíhala,
s knihami na neděli.
Do parku s námi nechodila,
s knihou v ruce doma sedávala,
kluky s námi nehonila.
do řeči se nedávala.

Ráno balet, poté škola,
po obědě na kreslení,
odpoledne sbor ji volá,
neměla čas na "zevlení".
Starší holky do party jí braly,
my nestačily jejímu kroku.
Za rohem se jí posmívaly.
Nechápaly sme tuhle tu holku.

Když odešly "starší" holky,
zůstaly jí pouze knihy.
My měly své dívčí spolky,
ona na duši rýhy.
Z oken pozorovala naše hrátky,
nad knihami zadumaná,
zamčená za neviditelnými vrátky,
za podivínku všemi braná.

Bez povšimnutí vytratila se,
knihy v policích přikryl prach.
Kam jen poděla se?
Kdy zas překročí knihovny práh?

Stejně, jak nenápadně vedle nás žila,
bez povšimnutí okolí,
stejně tak se vypařila.
Samota už jí nebolí.

Letní bouřka nebesům vládla,
blesky z mračen sršeli,
před deštěm maminky schovávaly prádla,
pod přístřeškem se lidé krčili.
Ona s knihou u lesíka seděla,
hromy nenaháněly jí strach.
Kéž by tenkrát věděla,
že zbude z ní jen prach.

Myšlenkami daleko od toho světa.
Zahřměl hrom, oblohu protnul blesk,
nedočtená poslední věta.
Nezbylo nic, jen v srdci stesk.

Tam, kde kdysi sedávala, svíčka plápolá,
na pomníčku holubička bílá,
jen vítr občas její jméno zavolá.
Nedočtená kniha po ní zbyla.
Prázdná první lavice, jako memento tiché.
Knihy její trápení mírnily,
když my byly hluché.
Bez povšimnutí jí míjely.

Dnes zbylo nám jen "kdyby"
Tiše ospravedlňujeme své pohnutky.
v hlavě přemítáme své chyby.
Pozdě už je na skutky.

Možná, kdyby sme jí knihy z rukou vzaly,
odlehčily od těžkostí,
kdyby sme jí na houpačky braly,
sdílely s ní radosti.
Kdyby někdo zeptal se jí,
čím se trápí na duši.
Co to děvče v sobě tají?
To, co nikdo netuší.

Možná by si přisedla,
kdyby sme jí pozvaly.
Smutná cestička k lesíku by nevedla,
kdybychom jí šanci daly.
Čas se zpátky vrátit nedá,
jenom lítost zbývá.
Zbytečně člověk "kdyby" hledá,
jinýma očima se na svět dívá.

Toho, co máme,
cenu pozdě známe.
Nejprve musíme To ztratit,
bez možnosti se vrátit.
Aby sme hodnotu znali,
toho, co za běžné sme brali.
Než-li zpětně litovat,
duši i činy zpytovat.
Važme si i drobností,
lidí, i drobných radostí.

Pozdě možná jednou bude,
až se jedno z Toho ztratí.
Jen pár slz potom zbude.
Za pošetilost se draze platí!!