KLÁVESNICE MYŠ A OBSEDANTNÍ NEURÓZA

My moderní básníci PC ovládající,
my již perem nepíšeme my ťukáme na naši paní Klávesnici.
A jak tak na ni ťukáme, hezky na ni voláme:
tak ukaž co umíš, vše potřebné za nás dopiš, my tě odměníme.
Je to ale hlava dubová - co do ní jeden nedá, to z ní nevypadne.
Pravda máme pravopisné úpravníky,
ty však nejsou pro nás pro básníky, nejsou příliš vhodné.
Každou chvíli nás totiž napadne slovo nové
či slovo staré ale s pravopisem jiným;
ostatně kdo český pravopis fakt umí?
No a ta Klávesnice na to jenom čumí,
a když nám prsty ujedou, panička se směje.
Ta již nikdy nebude lepší - žádná u ní není, pražádná naděje.

Příště dotkneme se Myši, ale opatrně, je patrně urážlivá!
Jaké prosímvás patrně? Je urážlivá až běda!
S tou si porozumět, to hotová je věda.!
Jezdí si jak ji napadne; zdá se, že i Klávesnici je to nápadné
a docela na ni žárlí. Otázkou je ovšem zdali
to na mne jen tak nehrají, a zda se mými neúspěchy v psaní,
zda se jimi nebaví.
Paní Klávesnice a Myš poťouchlice?
Kdo ví zda se mne brzy nezbaví nějakou tou schválností.

No nic, těch dvou již bylo dosti – žijme v radosti
a ne v pochybnosti!
Ty dvě totiž dobře vědí že jejich básník má v srdci cit,
a tak jej jen tak škádlí, nechtíce jej opustit.

Jaký bude můj dnešní závěrečný slogan?
Počkejte, já žádný nemám! V citátech jsem se loutal,
bonmot, vtípek či nějaký autorský výrok stojící za citaci,
jsem zanedbal.
Tak se podíváme do našeho bonmotníku
(nikomu to neříkejte, ukrýváme jej v botníku -
přesněji v polobotníku).

„Psaní je druhem obsedantní neurózy“. (Günter Kunert)

Souhlasíte, či někomu to nahlásíte?