STRACH

Každé ráno napřed vstávám, pak do psaní se básní dávám.
Ty většinou zůstanou nedopsané – neklidného ducha totiž máme,
já a moje Múza, má nápověda.
Nápověda co někdy nápad dá a jindy nedá.
No, když nedá tak nedá, to se nedá nic dělat.
Jen málo z načatého doděláme - žel spoustu toho poděláme
(jako že pokazíme).

Na okamžik běh našeho vyprávění zarazíme, maličko si zacvičíme.
Nádech, výdech, leh, sed a vzdech. Ze sedu pak stoje spatné ….
víte, máme svoje léta, však není to tak špatné,
jak by někteří si mysleli.

No tak dobrá, jedna báseň se nám zdá dobrá – ta má naději.
Žel zázraky se nedějí, je to jen jedna z pěti.
Ten výběr, v nás vyvolal spoustu nervového napětí.

Ostatní čtyři vyhodíme – nepříjemný pocit ale máme
že jsme vyhodili ty dobré - že jsme ty dobré vyhodili,
sami sobě a naší prestiži tak uškodili. Naše chyba to byla, ničí jiná –
hlavně nebýt lemra líná! Začínáme vždy vždy z popela a prachu, Však co zažijeme strachu, zda nám to zas bude psát!

Tak, a zastavit stát, koukneme se dozadu a ptáme se –
napsali jsme toho dnes dost? Odpověď zní: snad.
Žijme v radosti a ne v pochybnosti! To si říkáme, a naše předsevzetí
tak plníme: něco opakujeme, tentokrát z minulé básně.
Tak se mějte všichni krásně …
Počkejte, SMS nám posílá náš přítel Slobodan:
prý nám opět chybí závěrečný slogan!
V citátech zalovíme, něco vhodného vylovíme.

Chytíme se toho před chvílí zmíněného strachu:
copak nám náš vyhledávač, copak nám dnes vyloví?
Povedlo se – tentokrát to bude přísloví:
KDE STRACH MÁ SÍDLO, ZŘÍDKA SPÁNEK PŘEBÝVÁ.
Což o to, strach tu jistý je však spáváme jako zabití!

Dnes budeme před spaním si číst Sartrovu NICOTU A BYTÍ
( L'Être et le Néant).
To víte, musíme se vzdělávat, jináč by nám čtenáři
mohli nadávat, že chceme brát a ne dávat!

Jak to myslíme? Zatím nevíme však do příští básně
snad něco vymyslíme.
Ahoj ahoj – psaní básní to je boj!