VŠECKY KRÁSY SVĚTA

Alkohol pro mne býval vítaným i nevítaným hostem.
Na jednu stranu nápady mi dodával na druhou pak mozek vymýval:
ten vliv druhý ten žel převažoval. Ano převažoval,
aniž bych o tom uvažoval a aniž abych se tomu bránil.
Byl to začarovaný kruh, dámy páni.

Takže: alkohol můj druh možná trochu v dobrém,
rozhodně však ve zlém:
ach jak často mi bývalo zle, ó jak často jsem chtěl letos přestat,
přestat rasantně a náhle! Však celé jaro a polovinu léta ne a ne
ten okamžik ne a ne nastat.

Ach, jak jsem útěšně si lhal – lhal si, že mi to píše!
Ano psalo mi to, psalo, a docela se zdálo že to nemá vadu.
Však psalo se na jednu velikánskou hromadu, bez ladu a skladu!
Ne, ta hromada se zvládnout nedala – nedala se zvládnout, chlast začal mi démonicky vládnout. Vadla duše vadlo tělo –
a tak rozhodnutí muselo padnout zemřít když se nechtělo.
Padlo v srpnu nad ránem: chlast přestal být mým pánem
a tak to dodnes trvá.

Měl jsem si snad vlasy rvát že co napsal, že to se nedá zpracovat?
Ne ne, tak jsem nechtěl postupovat: začal jsem jak blázen makat.
Makal jak ten blázen, často padal na zem.
(Tak někdy vypadá absťák: jeden není sťat, však přesto padá)!
Po bytu se motal – motal se jako to motovidlo -
až na podrážkách pomohlo mi lepidlo.
Měl jsem však i další příznaky – zde jsou některé jich znaky:
když se nemotal tak u PC stál (vskutku stál, ne seděl – dobře totiž věděl že líp se mi vstoje píše). To tím spíše,
současně že na telku se koukal,
rádio poslouchal, jak lokotka při tom všem houkal.

Prostě šílel jsem a šílel – začátkem září přišla ta chvíle, co jsem začal: rozumně se chovat, hodně pracovat, vydatně jíst a dobře spát,
pít jen vodu z vodovodu věda, že ta mi nezpůsobí žádnou škodu.

Dnes volám: hosana, ten chlast je již konečně za náma!
Flašky více nejsou mými pány, začal jsem kout smělé plány.

A ještě něco. Ta cena Nobelova, ta tolik mi klidu v duši dala!
Klidu v duši, dobře po těle – tomu cíli jsem se oddal cele.

Já to věděl, já to věděl, že tu cenu nikdy nedostanu,
že to bude takový zvláštní reklamní trik.
A že ti co nepochopí básnickou nadsázku, dostanou z toho oční tik.
Není to škodolibost je to lekce: kdo ve čtení básní se cvičit nechce
(takový je ovšem nepíše) ten ať se jiným věcem věnuje.
Třeba nechť majetek shromažďuje.

Nepíši ni pro peníze ni pro slávu - a vím, že tu Nobelovu cenu
nikdy nedostanu. No a co? Píši jako divý, až se tomu divím
kde se to ve mně vzalo.
Toto je mé vyznání, i doznání. Tak jsem se změnil že i pro ty co mne znali, že i pro ně jsem v současné době k nepoznání.

Dnes ty naše bonmoty, bonmoty do pohody i sloty, vynecháme -
následuje rada, bude osvěta.

Přečtěte si někdy „Všecky krásy světa“ od Jaroslava Seiferta.
Od kolegy co tu Nobelovu cenu vskutku dostal – a ne jen o ní psal jako někdo. Hádejte kdo, to neuhodnete!

Neuhodnete, nezchudnete – psát básně-li budete, pak se obohatíte.