Prázdninové zamyšlení

V Podkrkonoší u Hořic vesnička je maličká,
tam narodila se má máma a žila má babička.
Hodně roků uplynulo a život byl jiný,
když jsem tam prožívala ty nejkrásnější prázdniny.
Na návsi nás přivítalo vždycky hejno hus,
ale zmizela i hospoda, však staví tu již autobus.
Pár původních obyvatel jezdí jinam za prací
a opuštěné chalupy navštěvují lufťáci.
Přece dříve jezdíval tu jeden vůz zvaný Babosed.
Byl to traktor s návěsem a plachtou po stranách lavice,
jezdily s ním na pole ženy z celé vesnice.
Za domem sousedka pase kozu.
Uváže ji u stromu na dlouhém řetězu.
Tráva ji však nestačí a neustále mečí.
Žena se rozzlobí, ty máš snad z čerta bradku.
praštím já tě polenem rovnou do zadku.
Koza se však postavila na zadní nohy a dostala přímo mezi rohy.
Na zem svalila se jako kámen, je snad s ní už ámen.
Teta ruce zalomila a pohlédla v dál.
Co jsem to jen učinila, tu koza vstala a řvala dál.
Na dvoře pozoruji berušku jak zvedá krovky,
sedím pak v trávě pod stromem a čtu si Verneovky.
Na stráni plné malin u pumpy na vodu,
mám svůj tajuplný ostrov plný pokladů.
Když slunce přímo praží, učím se plavat v hasičské nádrži.
Po cestě kousek za nádrží, velký kravín stojí,
každý den tam ženy strakaté krávy dojí.
Chodila jsem tam s babičkou, pro mléko s malou bančičkou.
K večeru když už se šeří, sedíme venku na zápraží.
Na stromě houká výr a kolem hlav nám létá netopýr.
V hlavě se my honí myšlenky a hodně citů.
Však musím přijmout tvrdou realitu.
Dnes stojím právě před domem, kde žila má babička.
Srdce se my svírá, místo chlívků prázdná díra.
Za polámaným plotem neštěká už pes.
Na dvoře místo slepic, teď stojí mercedes.