Báseň o vzpomínce na lásku

Tichem se linou tlumené tony,
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.

Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.

Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.

Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.

Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.

Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.

Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.

Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.

Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.