ČERNÝ ŠÁL

ČERNÝ ŠÁL
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.
Když věřil jsem kdekomu a byl jsem mlád,
měl mladou jsem Řekyni vášnivě rád.
Ta spanilá děvice laskala mne;
než, záhy jsem dožil se černého dne.
V dům hosty jsem sezval si - veselý lid:
tu ke mně se dotloukal proklatý žid.
Ty s přáteli (šeptal mi) slavíš zde kvas,
co Řekyně zrazuje v tentýž tě čas.
Já dal jsem mu zlata a proklel jsem ho
a raba hned zavolal oddaného.
My vyšli: já na bystrém oři se hnal,
hlás lítosti ve mně se neozýval.
A sotva jsem uviděl milenčin práh,
mně tmělo se v očích, žal hrdlo mi stáh´...
Sám v odlehlou vešel jsem ve světnici...
Kýs Armén tam celoval nevěrnici.
Mně v očích se zatmělo: břinkla ocel...
Ten zločinec neuspěl přervat pocel.
Trup bezhlavý dlouho jsem deptal a bled
a bez slova na děvu upíral hled.
Vzlyk, prolitá krev posud v mysli mně tkví...
Má Řekyně zhynula, láska má s ní.
Šál s neživé hlavy vzav, beze řeči
jím otřel jsem její krev na svém meči.
Můj rab, když den setměl se, nemeškaje,
jich mrtvoly zahodil do Dunaje.
A od těch čas nelíbám krásných očí,
noc veselá hlavou mi nezatočí.
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.¨

Alexandr Puškin