Jarní sen

V zářících kapičkách jarního deště,
koušu tě do ouška a ty šeptáš "ještě".
Záchvěvy touhy plní naše těla,
jen ty a já, jen jak jsi to chtěla.

Kapičky potu ti stékají po tváři,
po krátkém dešti zas slunce zazáří.
Po krátkém dešti zas svitne ti naděje,
po krátkém úsměvu co značí, že se nic neděje.

Po malém pohlazení co dodává sil,
pohlazení, co připomíná kým byl.
Vlasy havraní, temná záře,
myšlenky co uvrhnou tě do žaláře.

Doteky, které se s něžností skloubí,
milostný vztah, co časem se hloubí.
Dvě modré oblohy s hvězdným prachem,
rudé rty, které zaplaší vše strachem.

Dvě rudé rýhy, s rudými krystaly,
stále se ptáš, kdy mé oči plakaly.
Dvě rudé rýhy a pár kapek krve,
stále se ptáš, co s námi bude.

Prsty skřehlé zimou, třesouc se více,
bělavé, chladné a přesmutné líce.
Brzy z jara, kdy květ náhle vykvetl,
byla si sama, tvou ruku si zapletl.
Zapletl s rukou svou, do pevného vězení,
vězení co zdálo se, že nikdy se nezmění.

Ostrost a jemnost, teplo i žár,
možná jen sen, co se mi zdál.