Nesmělý

Na kraji lesa, v měkoučkém mechu,
chci si jen na malou chvíli odpočinout.
Jen aspoň trochu potřebuji nabrat dechu,
bych ve tvé náruči mohl pak spočinout.

Les vypráví tu pohádku krásnou,
zaposlouchám se a už nechce se mi jíti dál.
Nemám nic a mošničku mám prázdnou,
tak toho jsem se vždycky trošku bál.

Chudý jsem snad, ale srdce zlaté mám,
a to je nad všechny poklady světa.
Bojím se, že nepochopíš nic a já zůstanu sám,
bys byla se mnou, k tomu stačila by jedna věta.

Ty tři kouzelná slůvka, ale kde odvahu jen najít?
Tak rád bych je tobě potichoučku zašeptal.
Vždyť já se bojím už i kolem tebe projít,
že jiného máš - nevím, kdo tohle mi našeptal.

V mechu zůstanu ležet a dál poslouchat budu šumění stromů,
nechci ani trochu, abych nakonec zklamaný byl.
Až na les spadne soumrak, pak teprve se vrátím domů,
za všechno si vlastně mohu sám, že nesmělý jsem tolik byl.