Onen okamžik

Jako hudba o dvou notách,
jako verše v prázdných slokách,
pocit tak hrozně krátký,
okamžik, který nechtěl zpátky.

Z toho pocitu poskládám sen,
který si zdát nechám,
ať je noc či den,
vteřinu nevynechám.

Sen, který z okamžiku se skládá,
to, co již uhašeno bylo,
mi do dlaní opět vkládá
a do nitra se vkrádá.

Ta minuta, hrstka vteřin,
jen dotek, který střežím,
jen jediný tanec,
jako trestanec,
spoután k tvému tělu
okovy andělů.

Přál jsem si doživotí,
to, co nás osamotí,
je ty a já a ta chvíle,
a doufat pošetile,
že v nekonečnost se promění.

Byl by hřích tolik žádat,
každý detail tiše střádat?
Vůni tvých vlasů,
melodii tvého hlasu,
hebké ruce v mých vlhkých dlaních
oblečena v šatech havraních.

Pokud ano, tak vinen jsem,
však nepohlcen temným dnem,
nýbrž za zamlženým sklem,
ve vězení svém,
které dlaní svou stírám,
abych znovu spatřil,
jak v náručí Tě svírám.

Děkuji. Děkuji Ti za vše,
jak nahlas a přitom tiše,
změnila mi život.
Skok jak z velké výše,
ale bez závratí,
jen vzpomínka,
co se nevytratí.

Dětinské, to přiznávám,
ale užívat si maličkostí,
které cítím dosytosti,
odevzdávat se představám,
to jsem já, nic méně
ani více, uvězněn ve scéně,
která jako v refréně,
opakuje se mi stále znova.

Tak stále a znova děkuji,
i když jsi sama netušila,
že ty, tvé oči a tvé rty,
vyvedly mě do světla ze tmy.

Tak teď jen zavřít oči,
má duše do snu vkročí
a jako malá loutka,
co inspiraci potká,
nechám se vést
a tím vším unést.