Osud.

Kolik lidí si již vytrpělo bolesti,
a to jen kvůli tomu,
že naslouchali svému srdci,
že cítili lásku k někomu.

Proč musí trestat život ty,
kteří vše v dobrém prováděli,
proč musíme trpět zrovna mi,
kteří jsme lásce srdce oddávali.

Doufajíc že se snad vrátí,
že naskytne se šance druhá,
postupně ztrácíme mládí,
po lásce zbívá jenom mlha.

Tak ptám se proč žít musíme,
jenom jednou osobou,
pro kterou nic neznamenáme,
jsme pro ni jako chorobou.

Kde spravedlnost v tomto hledat,
když nikde žádná není,
proč nemohl nám život nechat,
aspoň trochu šťěstěny.

Když rozhlédnu se všude kolem,
vidím spoustu šťastných lidí,
a jen já jsem tu tím volem,
kterého nikdy s nikým nevidí.

Láska má být krásný cit,
však nejvíce bolí,
proč tedy bych měl lásku chtít,
víc než jiného cokoli.

Život se k nám otočil zády,
tak proč bychom ho měli žít,
když ženy co nás měli rády,
teď nechtějí už s námi být.

Potom co nás milovali,
co říkaly nám lásko moje,
nás za jiného vyměnili,
a nás odkopli jako kus hnoje.

Že milují nás říkali nám,
tak proč teď necítí nic,
proč musím teď tu sedět sám,
čekat, že život vyjde mi jednou vstříc.

Co udělat mám aby vrátila se,
to ptám se dnes a denně,
a ona zatím miluje se,
s někým jiným někde v seně.

Nikdy nehrál mi do karet osud,
já nechci ji milovat dál,
však miluju ji ještě dosud,
i když opak bych si přál.