Pohádka

Znám jednu dívku krásnou,
co pohádku chce prožít úžasnou.

Ve své věži v šatech bílích,
snívá o těch krásných chvílích.

O krásném princi na oři bílém,
o chlapci ryzím a zdvořilém.

Tělo pevné, urostlé,
všemy svaly obrostlé.

Který všechny její smutky,
promění hned v romantiku,
krásné skutky.

Jak zahrne jí láskou pravou,
zažene smutek - bestii dravou.

Honosné zámky, pláže bílé,
to jsou vysněné cíle.

Ale dívka princeznou může býti,
pohádkou knížku neotevříti.

Obyčejný chlapec přece stačí,
bez všech těch blamáží.

Místo pláže exotické,
stačí chvilky romantické.

Západ slunce, růží puget,
ať je blonďák nebo brunet.

Důležité přeci je,
že jsi pro něj celý svět,
tělem i duší, krásný květ.

Jde to i bez pozlátka,
nemusíš být advokátka,
máš přeci právo,
ať je krásně či sychravo,
bez šminek a bez zrcátka,
pro něho jsi pořád kráska.

Tak přestaň koukat na pohádky,
vkroč do ulic se sluchátky,
a rozlédni se kolem sebe,
ten pravý čeká jen na tebe.