Prokletý básník

Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo pečlivě ji hlídal
Zasněný spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil cestu svou hledal
sklízel jen výsměch když beznaději propadal
Otevřela mu duši svou a tak jí potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil najednou se radoval
našel svou lásku poezii a srdce své jí daroval
V sobě jsi jí nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi jí miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi ji ve svých básních dal
jak je krásná vždyť její vůni si znal
Jak krásné je žít lítat v oblacích
křídla nemít topit se v polibcích
vášní co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících
Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš tak nech ji rozkvést
to poupě tu křehkou květinu její vůní se nech vést