Rozsypané naděje

Rozsypané naděje



Co ze slov rozsypaných jako vločky zbylo?
Jen pocit chladu a v duši prázdně bílo.
Po tom, co rozum zvítězil, touhy se uvolnily,
jak plachty na lodi, co povolily
a vítr nemá jak se opřít o stěžeň.

Už větry nehýbou mým lanovím,
spíš stojím v přístavu
a žádnou představu
už v srdci neživím.

Zůstávám ve své samotě
a se sluncem si rozprávím,
proč mezi mraky ukrývá se
a proč své teplo
schovává si do peřin,
to nepoví mi stejně,
celé roky mlčí
a jemnými doteky
mne ještě lehce mučí...

Vše pomine a zůstane jen vlání,
v němž ztraceni jsme bez přestání,
co Lásce vyrůst brání?
Jen čas, co ještě nepřišel
a Osud, který nevyšel,
aby se uskutečnil v jiném světě
zcela dokonale a zůstal naším společným
tam, kde se Lásce otvírají srdce
a kde nás všechny potěší.