Tam kde se dveře zavírají

Se smutkem na očích
se vracíš k minulosti.
Zavíráš se do sebe,
bez cizí pomoci.

Naše stopy
odvlál vítr pryč.
Naše vzpomínky,
sou jenom nic.

Připadám si jako vězeň,
vězeň vlastní duše.
Ptám se stále sám sebe,
„jak může?“

Dveře se za mnou zavírají,
a nutí mě jít dál.
Ale já nechci jít,
nesnesu to pomyšlení, že mi Tě život vzal.

Ať se k tomu stavím jak chci,
situace je stejná.
Svět je beznadějný,
a Ty už si jiná.

Po dnešní noci,
už vím co je to žár.
Po dnešní noci se znovu ptám,
proč mi Tě život vzal.

Znovu se otáčím a ptám se,
na otázku, „znám se?“.
S Tebou sem jiný člověk,
jenom duše čekající na věk.

Tentokrát nebudu prosit,
a znovu o Tobě snít.
Já sem jen myšlenka,
a tak to má být.

Sám nevím co teď chci,
sám nevím pro co žiju.
Když mi mezi prsty uniká život,
a já s ním jen splynu.

Myslíš si, že nevím co je trápení.
Myslíš si, že nevím co je smutek.
Otáčím se potřetí a zjistím to,
že mi život skoro utek.

Vracím se do minulosti,
vidím nás dva.
Cestuju do budoucnosti,
a vidím nás dva.

Nechci abys byla mlhou,
která tu je a pak zmizí.
Ta mlha je můj vzduch, můj život.
Ona je to, co mi chybí.

Když odejdeš už nebude cesty zpět.
Když odejdeš zahodím svou snahu.
Když odejdeš pak se stanu i já tou mlhou.
Když odejdeš tak se pomalu ztratím v davu.

Míjím dveře číslo tři.
Leju do sebe vzpomínky,
na chvíle s Tebou,
tam kde byli jsme my.

Pokud tu zůstaneš,
a budeš mi věřit.
I já budu vědět pro co dýchat.
I já se budu znovu snažit.

Nevyznám se v Tobě,
ale to není důvod k odchodu.
Mé rty chtějí vyslovit jen jedno,
a to je „zůstaň tu“.

Vím, že sem ti ublížil.
Vím, že se nám svět boří.
Vím, tu jednu věc.
Vím, moje srdce hoří.

Říkáš, že jsi prázdná.
Říkáš, že beze mě nelze pokračovat.
Tak proč to všechno děláš?
Proč musím své srdce utěšovat.

Znovu opakuji,
znamenáš pro mě víc než si myslíš.
Táhne mě ke dnu to,
že vím co cítíš.

Tak po čtvrté se otáčím,
se smutkem v očích.
Jdu o krok vpřed,
svět se mi točí.

Už nevím kam jít,
už nevím co dělat.
S Tebou si nevím rady,
s Tebou se ztrácím, naposledy.

Nikdy sem nechtěl
aby se tohle stalo.
Nikdy bych si nepřál..
je mi smutno.

Ty máš na výběr,
máš svobodu rozhodnutí.
Nemluvím ti do života,
jen psát mě to nutí.

To co sme si řekli,
byla pravda.
Pokud vidíš něco jinýho,
ne, není to zrada.

Celý sem to pokazil.
Řekl sem ti Miluju Tě.
Když mě tak moc Miluješ,
neodcházej, teď ne.

Tak po páté se otáčím,
a vidím svět z větší dáli.
Vídám místa,
kde jsme kdysi stáli.

Už se mi chce přidat do kroku,
už možná chci jít dál.
To, že mě nenávidíš.
Tak to je ta věc, to je to, čeho sem se bál.

Nevím co víc ti říct,
už nevím co mám chtít.
Když každou vteřinu zjišťuju,
že si o Tobě, budu možná jen snít.

Ty všechny věci,
co jsme prožili.
Ty všechny věci,
co jsme společně ztratili.

Stojí vůbec život,
za to snášet to?
Když víš tu věc,
ale nevíš co je zlo?

Znovu se otáčím,
míjím dveře šesté.
A už znovu vzpomínám,
nevím, co je čestné.

Přidávám do kroku,
na dosah mám další dveře.
Vím, že jsou poslední.
A až zavřu, zůstanu v leže.

Život se změnil,
ale jinak než sem chtěl.
Otočím svou dlaň a vidím,
že celý svět, jsem na dlani měl.

A konečně jsem u konce,
tam kde jsme se našli tak odcházíme.
U konce své cesty.
Své životy rozdělíme.

Už nejdu,
ale běžím.
Běžím co nejrychleji,
k dalším dveřím.