To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

A odloučení bývalo vždy o to horší, že srdce mučila sveřepá paměť a vzpomínka na to, že mu jeho paní odepřela svůj pozdrav

Sveřepá paměť, která pořád zírá
zpět do těch dob, jež minuly, má paní,
ta vpadá srdci z jedné strany v týl;
a z druhé strany je moc Lásky svírá
a plní touhou, jež mě popohání
do sladkých míst, která jsem opustil;
a proto v něm už necítím dost sil,
abych se mohl bránit zas a zase,
pokud mu je vy sama nevnuknete;
jestliže tedy chcete
udělat někdy něco k jeho spáse,
račte je opět jednou pozdravit
a tím mu vdechnout posilu a klid.

Račte mu dopřát, oč vás tolik žádá,
vždyť ono vás tak věrně v sobě nosí
a jenom od vás čeká nápomoc;
dobrý pán přece taky neodkládá
svou pomoc manu, který o to prosí,
a hájí v něm svou vlastní čest a moc.
A nejvíc vždycky žehrám na bezmoc,
když myslím na to, že jste vy, má paní,
v tom srdci Láskou zobrazena celá:
už proto byste měla
si trochu více hledět jeho přání;
vždyť i sám Tvůrce má víc lásky k těm,
kteří jsou tady jeho obrazem.

Jestli však chcete váhat ještě chvíli,
má naději, s tím, oč se srdce hlásí,
pak já už sotva mohu čekat dál.
Já už jsem v koncích, nemám na to síly
a vy to víte z poslední mé spásy,
kterou jsem hledal v tom, že jsem vám psal;
protože člověk má nést každý žal
a každou tíhu, i když hrozí smrtí,
spíš sám, než hledat pomoc u přítele,
byť ho znal sebedéle:
kdyby se přitom dočkal odmítnutí,
nic by ho nemohlo už ranit víc
a zahnat dřív a trpčí smrti vstříc.

A vy jste přece moje nejmilejší,
ta, jež mi může dávat nejvíc štěstí
a do níž vkládám nejvíc nadějí:
prahnu vám sloužit celý život zdejší,
chci jenom věci, které vám jsou ke cti,
a kromě nich si nic už nepřeji.
Vy smíte to, co jiní nesmějí,
protože Láska dá mi žít či nežít
jen z vašich rukou, a to je má pýcha.
Z vašeho zjevu dýchá
taková lidskost, že vám musím věřit;
vždyť každý, kdo smí na vás popatřit,
pozná už z vnějšku, že je uvnitř cit.

Ať už se tedy ten váš pozdrav činí
a vejde do srdce, jež čeká stále,
šlechetná paní, jak už víte snad;
ať však dá pozor, jeho práh je nyní
přehrazen střelou, jíž mne nenadále
zasáhla Láska v den, kdy jsem byl jat;
a tak tam nesmí nikdo vstupovat
krom jejích poslů, kterým odemyká
táž síla, jež je zavírá svým klíčem;
a proto by mi v ničem
nemohl prospět v boji, co mnou smýká,
pokud by šel a nebyl provázen
posly té moci, jež mě vzala v plen.
Jdi, kancóno, tvá cesta bude krátká;
vždyť dobře víš, že než se naděješ,
může se stát to, proč tam vlastně jdeš.