To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

A tak se za všemi jeho verši nadále tají ta, jejíž sladké jméno chutnalo tak hořce

Bolestná láska, jež mě celý čas
vede vstříc smrti k potěše té paní,
ze které jsem se dřív jen radoval,
mi vzala a vždy znovu bere jas,
jejž dávaly mým očím při setkání
ty hvězdy, co mi působí dnes žal,
a její rána, již jsem ukrýval,
se odkrývá teď v nekonečném hoři
z ohně, jenž mě tak zmáhá
a jenž mne vyrval z blaha,
že mě už čeká jenom trápení;
a život můj, už krátký, marná snaha,
vzdychá a říká, nežli smrt jej zničí:
„Já umírám pro paní Beatrici.“

Kdykoli příště spatřím napsané
to sladké jméno, jež tak trpce chutná,
ožije všecek žal, jejž mám;
a samým hořem bude tělo mé
celé tak sešlé a má tvář tak smutná,
že koho potkám, toho polekám.
A postačí i sebemenší van
a klesnu k zemi studený jak z ledu;
tak dospěji až k hrobu —
a po celou tu dobu
půjde žal s duší smutně těkající
a bude v dumách spolu s ní vždy znovu
vzpomínat na blaho té sladké tváře,
vedle níž nemá ani ráj dost záře.

Když pomyslí, jak Láskou zkoušela,
nemá už duše, co by víc si přála,
a nedbá běd, jež ještě čekají;
jakmile jednou bude bez těla,
půjde i s touhou, jež mě tísnívala,
společně k Tomu, který všechno ví;
a nepřijme-li její pokání,
odejde v mukách, jež jí patří proto,
že se jich málo děsí;
sotva však vzpomene si
poznovu na tu, pro niž odchází,
pominou strasti, jež se na ni věsí:
co člověk zde na tomto světě ztratí,
to vše mu Láska na onom zas vrátí.

Smrti, jež děláš vše, co chce ta paní,
měj útrpnost, a než mi zlámeš vaz,
jdi k ní a zeptej se jí,
proč mi byl vzat tak najednou ten jas,
to světlo očí, které mě jen souží;
jestli se do něho teď jiný hrouží,
řekni mi to, ať vím, co je a není,
a skoncuji to svoje utrpení.