To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Zemřela jeho nejšlechetnější paní; a tak místo radosti a slávy psal v nesmírném hoři

Mé oči hořem srdce zkormoucené
strádají pláčem, který se z nich line,
takový čas, že nemohu už dál;
a chci-li ztišit bolest, jež mne žene
blíž a blíž k Smrti, nezbývá mi jiné
než hovořit, i kdybych přitom štkal.
A protože jsem tak rád rozmlouval
o Beatrici, dokud ještě žila,
s vámi, mé paní, jak si vzpomínám,
chci mluvit jenom k vám,
k těm, které máte srdce ušlechtilá,
a vypovím vám pláčem zaléván,
jak odešla tak náhle na nebesa,
zatímco ve mně Láska žalem klesá.

Na nebe moje paní vystoupila,
do říše klidu, který nepomine,
je s anděly a vás tu nechala;
nevzala nám ji neúprosná síla
chladu či žáru jako všechny jiné,
leč dobrota, která ji zdobila:
zář její pokory se rozlila
samými nebesy tak velkou silou,
že ani Pán se toho nenadál
a že si proto přál
mít u sebe tu duši ušlechtilou:
a tak se stalo, že ji povolal,
protože tento život plný strastí
je nehoden tak velké cti a slasti.

Tak tedy odešla z té krásné schrány
šlechetná duše plná spanilosti
a oslavená našla v nebi klid.
Kdo nezapláče, vzpomene-li na ni,
má v srdci tolik zla a ubohosti,
že nezakusí žádný blahý cit.
I kdyby si ji chtěl snad představit,
síly mu na to nikdy nepostačí
a nikdy nezatouží zaplakat;
tím víc však bude štkát,
soužit se vzdechy, utápět se v pláči
a zmírat bez útěchy tisíckrát,
kdo jednou v duchu spatří, jaká byla
a jak nás tady navždy opustila.

Kdykoli jen si připomenu maní
v duchu Smrt, jež mi rozpoltila srdce,
plní mě vzdechy krutou úzkostí;
a mnohokrát, když potom myslím na ni,
mne jímá touha zemřít už tak prudce,
že se má barva mění v barvu zdi.
A kdykoli se ve mně uhostí
obraz mé paní, zakouším jen bědy,
ale tak, že se hořem otřásám;
a potom chci být sám
a plný studu prchám před pohledy.
A v samotě pak v slzách naříkám
a volám Beatrici: „Zemřela jsi?“
a to mou bolest aspoň trochu hasí.

Kamkoli prchnu, tam mi srdce puká
bolestným pláčem, úzkostnými steny
tak, že by nad tím každý zaslzel;
a jaký byl můj život a má muka,
co moje paní opustila zemi,
to nevypoví žádný jazyk, žel!
A proto, paní mé, i kdybych chtěl,
vám neřeknu nic o svém stavu,
tak mě ten trpký život sužuje:
takových běd v něm je,
že všem, co vidí, jak tu věším hlavu,
čtu v očích slova: „Vzdej se naděje!“
Ale má paní vidí, jak se soužím,
a doufám že mě odmění, jak toužím.

A teď už jdi, má žalná kancóno,
vyhledej znovu dívčiny a paní,
jimž dosud bez ustání
nosily tvoje sestry potěšení,
jdi za nimi, ty dcero utrpení,
a zoufalá buď s nimi do skonání.